Mongolsko

Nedávno jsem si znovu vzpomněl na Mongolsko, protože jsem si právě před rokem říkal, že až dám v práci výpověď, tak budu řídit můj život pouze já sám. Upřímně - ne ve všem se to podařilo, protože mám někdy dojem, že složenky mi chodí, tak jak samy chtějí, ale můj čas řídím já sám a když musím anebo chci trávit čas se synkem, tak to prostě udělám. A moc si toho vážím!

Pokud se totiž dějí nějaké zázraky, tak tohle určitě byl. Jednak už jen ta cesta byla jako blesk z čistého nebe - nemusel sem pro to NIC udělat a měl sem zařízený docela luxusní pracovní "zájezd". Cíl? Nafotit koně Převalského v rezervaci Gobi B, pana ředitele, koně a ředitele, atd. Nic složitého. Cesta jako taková byla trochu "náročná" - dohromady jsem napočítal 25 hodin v letadle během šesti samostatných letů a přibližně stejně dlouho v autě. Je nádherné vyrazit letadlem za soumraku a za necelých 5h už vidět svítání. Původní obavy z dlouhého letu byly jako nic proti jízdě terénním vozem v mongolském stylu - tedy z kopce vyřadit a dojet co nejdál, do nepřehledných zatáček najíždět v protisměru a v terénu skákat padesátkou přes šutry. Rekord bylo 5 propíchnutých kol na dvou autech za 1 den. Noční přejezdy by možná zaujaly nejednoho milovníka adrenalinových zážitků. A to všechno jen proto, abychom byli 1 celý den v opravdové mongolské stepi, která pro mě byla upřímně překvapením - rozlehlostí, životem jakoby uprostřed ničeho, relativností významu věcí, ale i velkou soudržností lidí. A to noční nebe, to bylo lepší než v planetáriu - nikdy jsem neviděl tolik hvězd. Má to velký "náboj" ve stylu - posaď se na zadek človíčku a přemýšlej...

Mongolsko je plné kontrastů. Je to vidět v Ulanbátaru, kde na ulici nejsou vyjímkou ani luxusní obchody ani drahá auta a přitom hned vedle čekají hloučky lidí v prostém oděvu, až přijede další přeplněná minidodávka, aby se do vní vmáčkli jako ve hře tetris. Podobných kontrastů je plno na každém kroku. Tak jako když mongolská žena v plátěné jurtě sleduje asijsou verzi Beverly Hills, prokládanou reklami na nejnovější auta a mobilní telefony, zatímco muži popíjejí tvrdý alkohol. Mongolsko je hodně jiné. Dozvěděl jsem se, že děti a zvířata jsou v Mongolsku prakticky nejsvatější. Od toho se také odvíjí výchova. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Děti mají odmalička velký respekt dospělých. Hodně věcí se jednoduše naučí pozorováním bez jakéhokoliv nucení. Vyrůstají sebevědomé a samostatné. A to tak, že už třeba od 5 let chodí samy pást zvířata ve stepi. Rozhodně mají jiný přístup i k času. Nějaká hodina nehraje roli. Když se s někým domlouváš na nějakém termínu, tak to platí téměř na celý den. Mimo pár měst jsou v Mongolsku jen malé vesnice-kolonie jurt uprostřed nekonečných stepí, kde se orientují jen místní. Jinak tam není totiž skoro nic, ale čím více bylo toho "nic", tím to bylo krásnější.

Dojmů mám z té krátké cesty spoustu, přestože bylo vše nahuštěné do několika málo dnů. Ale jeden moment stejně silně převažuje. Přibližně na 3h mě vysadili uprostřed stepi, abych nafotil divoké Převaláky. Zprvu mi nebylo příjemné že tam zůstávám sám, bez dokladů a telefonu. Je to přitom směšné, protože obojí tam bylo k ničemu. Jen fotobatoh a voda. Ale když se rozpustil i oblak prachu za terénním vozem a já udělal mé snímky Převaláků, cítil sem tak euforický pocit přítomnosti a štěstí, jaký jsem asi ještě nezažil. Všechno ze mě spadlo. Bylo tam najednou absolutní ticho, ani zvuk ptáků, maximálně vánek v uchu. Jen suchá zem, čtyři koně, nekonečná rovina všemi směry a v dálce matné obrysy čínského pohoří. Na chvíli jsem se cítil součástí toho jiného světa, který působil maximálním klidem a štěstím, natolik vzdáleným od běžné civilizace. Jako opilý mou maličkostí a naplňujícím pocitem, že k tomu na chvíli patřím, jsem tam ležel chvíli na zemi, usmíval se jak měsíček, mluvil nahlas sám pro sebe a byl jsem šťastný. Byly to sice jen nějaké tři hodiny, ale i tak hodně silný zážitek, jaký jsem doposud jinde nezažil. A tak jak se to všechno snadno a rychle naskytlo, tak to zase zmizelo. Je to už rok, ale pořád mě ty vzpomínky nabíjí.

Tomáš Adamec, 3.5.2015 (foto 2014)