300 zatáček Gustava Havla v Hořicích je nejznámější domácí motocyklový závod na přírodním okruhu. Závodit se tu začalo už v roce 1936. Trať se od té doby prakticky nezměnila, přitom v současnosti používané motocykly jsou výkonnější. Nejlepší závodníci s nimi stihnou objet přes pět kilometrů dlouhý okruh za méně než 2 minuty a 20 sekund. Je to rychle? Je to zatraceně rychle!
Byl jsem v Hořicích poprvé a nejdříve jsem obdivoval, jak mohou závodníci jezdit neohroženě takovou rychlostí těsně mezi obrubníky, sloupy a domy nahoru nad Hořice a zase rychle zpátky lesem mezi nelehko obalenými stromy slámou do města. Moderní široké tratě vědle toho skoro vypadají jako sterilní hřiště pro začátečníky. Pak se ale během nedělního závodu volné třídy do 600ccm na nepřehledném míste střetli Robin Bořke s Jiřím Cabukem. Oba jezdci letěli 20m lesem. Robinovi stál v cestě strom a tak na místě zemřel. Jiří se pořádně pomlátil, ale žije. Závody byly předčasně ukončeny a vzduchem se nesly otázky, zda se mají vůbec ještě někdy pořádat. Nebyla to rozhodně první tragická nehoda.
Nedaleko toho místa jsem dopoledne stál. Je to poměrně dost rychlá táhlá zatáčka, navíc těsně za horizontem, kde přechází rovný slunečný úsek ve tmavý les. Nešťastné místo. Chápu pořadatele, že trať byla v rámci jejich možností připravena asi dobře. Ale stačí to? Aby to místo bylo bezpečné, nesměl by tam být žádný les. Aby byl přírodní okruh bezpečný, musel by se více podobat umělým tratím s velkými bezpečnostními zónami. Závodění by asi bylo dražší a méně atraktivní. Na tom prý také záleží... Protože ikdyž se teď mluví o tragédii, stále je slyšet, jak jsou závody na přírodních okruzích atraktivní pro ten závodní adrenalin, tradice a hrdinství závodníků. Mám motocyklové závody odmalička moc rád, ale v Hořicích jsem byl asi naposledy.
Tomáš Adamec, 15.5.2011
